Krevní transfuze v dějinách medicíny

Krevní transfuze v dějinách medicíny

 

Významu krve pro život si byli lidé vědomi vždycky. Myšlenka vpravit pro léčebné účely do těla ať již krev nebo jiné léčivé roztoky se ovšem mohla objevit až v době, kdy byla známa existence krevního oběhu. Do té doby platilo Galénovo učení, podle něhož se krev měla tvořit z potravy v játrech, odkud tekla do celého těla. Ta krev, která dospěla do pravého srdce se odevzdání odpadků životní činnosti v plicích měla vyčistit, dospět pak jakýmisi otvory v srdeční přepážce do levého srdce, spojit se s vdechnutým vzduchem z plic, a poté být rozvedena do celého těla.

Objev malého krevního oběhu je přičítán Migueli Servetovi (asi 1511 – 1553). Ve své době však jak autor, tak jeho poznání, zůstali bez vlivu na soudobou vědu. Serveto popis plicního krevního oběhu ostatně ani nezařadil do lékařského spisu, ale do teologického díla a to ještě ke všemu kacířského. Autor v něm kritizoval učení o nejsvětější Trojici a díky tomu skončil on sám i jeho objev s celou knihou na hranici a do vědeckého povědomí se vůbec nedostal.

William Harvey (1578 – 1657) vyjadřoval přesvědčení, že pohyb krve se děje v kruhu, již v roce 1616 ve svých přednáškách na College of Physicians. Teprve po dalších 12 letech však vydal své dílo, ve kterém cílevědomě shromáždil všechny potřebné důkazy pro své převratné učení. Spojil myšlenku krevního oběhu se srdcem jako ústředním pohonným orgánem. Řadou pokusů se Harvey přesvědčil o tom, že veškeré tepny obsahují krev, která přechází do jemných tepének a pak skrze zvláštní „porózní hmotu masovou“ do žilek. Odtud se sbírá v žilné kmeny a vrací se k srdci, aby pak prošla plícemi. Harvey prováděl pokusy se studenokrevnými i teplokrevnými živočichy. Zjistil, že aktivní úlohu v proudění krve mají stahy srdečních komor (systola). Přezkoušel 80 živočišných druhů tak, že zachycoval krev, která při každém stažení srdce vystříkla a vážil jí. Potom počítal. Odhadl obsah krve v lidském srdci na 2 unce (56 g), vynásobil počtem stahů a zjistil, že za hodinu projde srdcem asi trojnásobek váhy lidského těla. To ho přivedlo k přesvědčení, že krev musí v těle obíhat. Uvědomil si, že tedy není možná tvorba krve v játrech. Po zveřejnění Harveyova díla o krevním oběhu se mnozí fyziologové pokoušeli tento objev experimentálně potvrdit a záhy se vynořila i myšlenka vpravení cizí krve do oběhu. První pokusy o zavedení roztoků do krevního oběhu se uskutečnily v polovině 17. století. Němec Georg von Wahrendorf údajně v roce 1642 injikoval alkohol a jiné tekutiny do cév psů pomocí duté ptačí kůstky, pozoroval jejich chování a ověřoval tak správnost Harveyovy nauky. Angličan Christopher Wren v roce 1656 experimentoval pomocí dutého brku zakončeného pružným měchýřkem.

V šedesátých letech 17. století se krevními převody zabýval Richard Lower v Anglii a byl snad první, kdo provedl (v únoru 1665) krevní převod mezi zvířaty. V Německu Matthäus Purmann popsal své první injekční podání na třech vojácích v roce 1668, ve Francii konal pokusy Perrault, v Itálii Cassini. K podávání injekcí se užívala dlouhá dutá stříbrná jehla, připevněná ke koženému měchýři, v němž byl vstřikovaný roztok. O stavu tehdejšího vědění svědčí i to, že o následcích se spekulovalo i takto – když se ovci převede psí krev, stane se kousavou, psovi naopak narostou rohy a vlna. Johann Sigismund Elsholtz dokonce ve své knize navrhoval převod krve mezi lidmi, aby se znesváření bratři nebo manželé zase smířili.

 

 

Pařížský profesor J. Denis provedl v červnu roku 1668 první převod zvířecí krve (beránčí) na člověka. Z celkem osmi transfuzí však jen dvě mohly být označeny jako úspěšné. Stav některých pacientů po zásahu byl nazýván podle předpokládaného vlivu zvířecí krve jako tzv. „ovčí melancholie“. Ani výsledky anglických a italských vědců nebyly dobré, a tak kolem roku 1680 byly další transfuze pro svůj krajně riskantní charakter zakázány. Neúspěchy, které zákonitě tyto experimenty provázely, vedly pak ke vzniku dalšího mylného předpokladu. Z výsledků totiž badatelé posléze usoudili, že je-li nebezpečná krev zvířecí, pak stejně rizikový by byl i převod krve lidské.

O přímém převodu krve mezi lidmi se tak sice diskutovalo jako o možném léčebném prostředku, ale doložený úspěšný pokus byl proveden až v 19. století. V roce 1818 úspěšně provedl Angličan James Blundell převod lidské krve na člověka, umírajícího na rakovinu. Pokusů pak přibývalo i v dalších zemích a v roce 1875 již existoval jakýsi soupis provedených transfuzí, který obsahoval 478 případů, z nichž ovšem ve 129 případech se jednalo o převod krve zvířecí. Výsledky v každém případě nesplnily očekávání a nebyly nikterak povzbuzující. Jen 150 převodů, tedy méně než polovina proběhla příznivě. Ostatní provázely komplikace, často smrt. V našich zemích v této době transfuze lidské krve nebyla uskutečněna vůbec, zvířecí krví se v roce 1879 pokusil zachránit čtyři umírající ženy na pražském gynekologickém oddělení doktor Antonín Erpek. Ve třech případech došlo k těžkým komplikacím v jednom k úmrtí.

Zásah se proto užíval jen v krajních případech. Změně předcházela řada hodnotných experimentálních studií, nové poznatky o tvorbě, složení a funkcích krve. Ke konci 19. století bylo tajemství lidské krve věnováno mnoho pozornosti. Komplikace však přesto přetrvávaly. Dosavadní experimenty nepřinášely vysvětlení, proč někdy dochází k obávané hemolýze v krvi příjemce.

Tyto otázky vyřešil až objev krevních skupin, který umožnil zajistit slučivost dárcovy a příjemcovy krve. Objev systému AB0 krevních skupin, který se podařil vídeňskému lékaři Karlu Landsteinerovi (1868 – 1943) v roce 1901, umožnil tento jev pochopit jako fyziologický děj. Ke stejným závěrům jako Landsteiner došel Jan Janský (1873 – 1921) v roce 1907, který kromě toho prokázal existenci čtvrté krevní skupiny – AB. Pro nedostatek technických možností se však krevní transfuze prosadily až ve válečné době, kdy byly podávány i přímo na frontové linii a zachránily tisíce vojáků. Zkušenosti z války prokázaly důležitost objevu zejména pro chirurgii.

Problémem byla nežádoucí srážlivost ve stříbrných, skleněných či parafinových trubičkách – řešení se nalezlo v letech 1914 a 1915, kdy bylo objeveno protisrážlivé působení některých solí (především citrát sodný), později heparinu, hirudinu, dikumarolu. Závažnou komplikací byly také záněty a infekce. Ve 20. a 30. letech se převody krve stávaly stále běžnější. Emerich Polák ve své knize Transfúze krve, která vyšla v roce 1930 napsal, že za osm let bylo na jeho pracovišti vykonáno „ na sto těchto krásných a vděčných operací“.

Ke komplikacím však tu a tam docházelo stále a byly odstraněny až objevem tzv. Rh-faktoru v roce 1939.

 

Plánované akce

Pomoc ukrajinské rodině.


Náš spolek se rozhodl konkrétně pomoci jedné ukrajinské rodině, která delší dobu pracuje v Sušici, ale děti museli kvůli válce dovésti až v [ ... ]


Oslavíme Světový den dárcovství krve.


V pondělí 14.6.2021 oslavíme Světový den dárcovství krve darováním v Thomayerově nemocnici, Praha 4, Krč. Od 8 hodin do 10 hodin se zúčastní  [ ... ]


Další akce darování krve


Dne 8.2.2021 proběhne další akce darování krve v Thomayerově nemocnici na Praze 4. I přes covidové problémy dárcovství nezkomírá, ba naopak. M [ ... ]


Proběhlé akce

Darování krve na podporu


Dnešního dne 28.2.2024 prpběhla akce darování krve na transfuzním oddělení nemocnice v Mladé Boleslavi. Akce se konala na podporu světového šam [ ... ]


 

krevni-barometr-logo

2017-05-02-smrt nema sanci-final-rgb

logo_odpovedni

logo ProDarce

logo Podporuji Daruji

logo registr

logo ikem

Videogalerie



Get the Flash Player to see this player.

time2online Joomla Extensions: Simple Video Flash Player Module

Generální mediální partner

Banner

Generální partneři

Banner
Banner

Hlavní partneři

Banner
Banner
Banner
Banner
Banner
Banner
Banner